Albánie na kole  vlajka.jpg

Tak po loňských docela drsných Pyrenejích padla volba na ještě drsnější Albánii. Už jsem se tam před pár lety chystal, vše už objednáno a zaplaceno, ale na poslední chvíli jsem z rodinných důvodů vše musel zrušit. Naštěstí se našel náhradník a tak mne vše tehdy stálo jen manipulační poplatek. Tak na druhý pokus to vyšlo. Do poslední chvíle jsem měl trochu obavy, zda to zvládnu, přece jen Pyreneje měly obtížnost 2-3 a Albánie byla čístá 3. Ale v Pyrenejích mi to docela jezdilo a kopce a šotolina tam byla taky, a účastníci z minulých zájezdů do Albánie na fotografiích vypadali celkem normálně, ani kola nebyla většinou žádné speciály, tak jsem do toho šel. A hned prozradím, že nelituji a že jsem to zvládl. A to jsem loni po těch Pyrenejích uvažoval o něčem pod střechou a po rovině! A jako docela často to bylo s Adventurou. Snad se nedopustím žádného zločinu, když jako mapku použiju gps trasu kterou na vyžádání poskytka CK, do mobilu se mi jí ale dostat nepodařilo, tak alespoň nějak tak globálně.

A snad hned nějaké fotky a pak jsem vybral pár šotolin. Ty skutečně mizí před očima, tam kde ještě před pár lety byla šotolina je už dnes nový asfalt. Kdo chze zažít ať pospíší.

 

1.den, 20.6.2018, 6km, Praha Roztyly, odjezd busem

Odjezd ve středu v poledne standardně z Prahy Roztyl, mám to tam 6km po vlastní ose, tak již rutina. Balení bylo také snadné, použil jsem loňský seznam, pouze aktualizoval, omezil jídlo (prý v Albánii je to jako nosit dříví do lesa, jí se tam dobře a levně). Vše se mi tak vešlo do 2 cyklobrašen z Lidlu a stan na nosič kola. Odbočka - už vidím protáhlé obličeje, bere si do Albánie vybavení z Lídlu, to je hazard a čirý nerozum. Ale musím oponovat, jednu brašnu už používám každý den při cestách do práce přes rok, je sice na několika místech už prodřená, ale stále drží. A poměr cena výkon (cca 400Kč za 2 brašny) nemá konkurenci. Autobus přijel přesně, trochu unavená obyčejná Karosa, i cyklovlek už něco pamatoval. Žádný z obličejů mi není povědomý ale to nemusí nic znamenat. Autobus je prakticky plný, posledních pár kolegů nabíráme v Brně, D1 celkem jede. Musím uznat, že na dálnici D1 se přece jen odvedl již kus práce a dřívejší tankodrom již zbývá pouze v několika úsecích. Dokonce si myslím, že by se z pietních důvodů měl nějaký kilometr zachovat v původím stavu aby si mladí mohli vyzkoušet jak se kdysi jezdilo. V autobusu cestují společně 2 cyklozájezdy, do Černé Hory a do Albánie, Albánců je kupodivu většina. Řidiče máme dokonce 3, ale dva to mají spojeno s dovolenou a řízení mají jako kondiční jízdu. Průvodce budemem mít my, Albánci, taky 3, hlavního s přezdívkou Komár, potom rodilého Albánce Eni a pomocníka Marka který se zaučuje. A ostatní účastnící vypadají obyčejně, dokonce jednomu pánovi je 72 let a jede na obyčejném trekovém kole. Když on tak to musím zvládnout také. Tak normální cesta, i když autobus je dost hlučný a rozvrzaný. Sedím vzadu na poslední řadě sedadel, jsme tam jen 2 tak docela luxus. Pouze hluk je zde takový že není slyšet hudba ze sluchátek a podlaha je tak žhavá, že mi vytekla becherovka z láhve v brašně, kterou jsem nechal položenu na podlaze. Co se týče trasy nechme hovořit sms operátorů:

17:03 Vítejte v Rakousku

18:56 Vítejte v Maďarsku

0:51 Vítejte v Srbsku

9:51 Vítejte v Černé Hoře

14:46 Vítejte v Albánii (to už ale bylo na kole)

Dle pokynů se vykazujeme všude pouze občanským průkazem, do toho nelze razítkovat a zrychluje to odbavení na hranicích mimo EU. Jednou jsme museli dokonce vystoupit z autobusu, jinak ale přechod hranic většinou proběhl svižně.

 

2.den, 21,6,2008, 32km, Gusinje,Vermoshi,Lepush

Výsadek se děje na jihu Černé Hory v městečku Gusinje, zde se rozdělujeme, Černohorci budou bydlet v hotelu před kterým parkuje autobus, my se převlékáme do cyklistického, zavazadla překládáme do 2 přistavených aut, která je odvezou do prvního ubytování a vyrážíme na kole. Je doporučena návštěva vodopádu u městečka, ten hledám a nenacházím, tak vyrážím na trasu. Po pár kilometrech přejíždíme hranice do Albánie, každý individuálně, ale není s tím žádný problém. Celnice je jak z filmu Tři veterání, domeček a v něm starý celník vše pečlivě zapisuje do sešitu, za celnicí je šotolina. Říkám si aha, už to začíná, je to ale jen ochutnávka a pak je opět asfalt. Počasí hrozí deštěm a opravdu začíná s přestávkami pršet. Jede se prakticky po rovině, potkávám a fotím první pověstné albánské bunkry. Protože času je dost, je v plánu cesta údolím Vermoshi kam až to půjde nebo bude chuť a pak návrat na trasu a dojezd na první ubytování. Pouze na závěr je třeba nastoupat asi 500 výškových metrů, ale po asfaltu tak pohoda. Nahoře v sedle je hospůdka a tam bude první ubytování a taky večeře a snídaně. V prvním patře hospůdky (no - na půdě) bude ubytována část kolegů, ostatní budou bydlet v domě asi o půl km níže. Dodávka se zavazadly která nás bude celou cestu doprovázet nás tady již čeká. Kupodivu se nejedná o žádný offroad ale obyčejný mercedes dodávka, gumy dost sjeté. Snad řidič ví co dělá a zase mne napadá, kudy projede tohle auto tak cyklista  musí taky a v pohodě. Ubytujeme se a večeře je mírně řečeno excelentní, a tak tomu bude po zbytek zájezdu. Tady v horách nejsou žádné supermarkety a tak je vše čerstvé, přírodní a domácí. Klobásky, sýr, máslo, rajčata, okurky, chléb a tak dále. Prostě to čemu už jsem odvykli. Pivo je k dispozici v plechovkách a tak nám nic nechybí. Finanční odbočka. V Albánii se platí leka ale to se v našich směnárnách samozřejmě nesežene. Ale není třeba, všude lze platit euro, nejlepší je mít drobné, ale  místní nemají problém vracet zpátky - buď leky, nebo euro. Takže po excelentní večeři jdeme spát.

 

3.den, 22.6.2018, 59km, Lepush,Dedaj

Rovnou říkám, že snídaně byla stejně excelentní jako večeře. Ráno brífink, dostaneme mapy, ale ty jsou spíš pro přehled, každý má mobil s mapami ze Seznamu a ty skutečně fungují. Bez toho to muselo být skutečné dobrodružství. Začínáme sjezdem po asfaltu, modré nebe, prostě pohoda které nic nechybí, hlavně nespálit brzdy. Projíždíme mestečkem Tamare kde je nově vybudované centrum a řada krámků a hospod. Nakupuji dvě láhve rakije s tím, že bych je už mohl dovézt do Čech což nevyšlo, obě jsem vypil ještě v Albánii, inu drsný kraj a v hospodě dávám točené! pivo. Chtějí jen 1 euro tak za tepla dávám tři. Jede se dál a legrace končí, začíná se stoupat ale zatím stále po asfaltu. Na vrcholu stoupání je dokonce prosklená vyhlídková plošina, lepím první propagační nálepku Dokola, jsem zvědav, jak nám to zvedne návštěvnost, ale z nuly lze pouze stoupat. Pak končí i legrace a začíná vyslovená sranda, odbočujeme na šotolonu a do kopce. Chvíli se dá jet, chvíli tlačím, a říkám si, že tudy pojede naše dodávka a ta si tedy štrejchne. To ovšem netuším co nás čeká v následujících dnech. V místě uprostřed divočiny kde bych nic nečekal a je tu jen kostel, hřbitov a asi 3 domky je hospoda a dokonce se tu griluje. Tedy hospoda se pozná pouze podle dveří kam stále vcházejí a vycházejí místní mladíci. Postupně se tu setkává celý náš zájezd a děláme útratu. Zpočátku je tu vše za 1 euro ale pak se trošku zdražuje. I tak je to obrovský zážitek a co jsem dodnes nepochopil, funguje tu wifi. Tak posílám domů první maily a fotky. Pak už jen sjezd, objeví se asfalt, svítí slunce a tak pohoda, dojezd do hospody v Dedaj kde sál v prvním patře je celý náš. Poznávacím znamením hospody je betonový dinosaurus asi 5 metrů vysoký, to nějaký místní umělec asi dostal dost betonu k dispozici a volné umělecké pole. Trošku problém je s hygienou, jsou zde wc i sprchy ale zjištujeme, že v Albánii je vše často spojeno do jednoho a tak na klasickém wc kouká z okénka hadice s kohoutem a to je ta sprcha a při sprchování vznikne na wc potopa a ta vše vyplaví včetně papíru. A v prvním patře, kde je sál, je po celém obvodu balkon ale bez zábradlí, trnu kdo v noci spadne dolů, naštěstí nikdo. Večeře slušná, piva je dostatek a jdu brzo spát.

 

4.den, 23.6.2018, 45km, Dedaj,Theth, profil

Ráno docela kosa, v noci byla bouřka a vypadla elektřina, v Albánii častá záležitost, asi aby jim v hospodě nezteplalo pivo, v 5 ráno startují agregát přímo pod našimy okny. Podle zvuku se jedná o trofej z druhé světové války a spát se už nedá. Snídaně opět excelentní. Vyrážíme zpočátku mírně do kopce po asfaltu, sraz je u první hospody kde dávám pivo a lepím další nálepku, po pár kilometrech je další stánek, tak abych neurazil další pivo a pak už jen stoupání. Mimochodem, na okolních kopcích leží sníh, většinou jsme dost vysoko. Na vrcholu je opět prosklená vyhlídka, asi se to skutečně v poslední době dost civilizuje. Na vrcholu je hospoda a hotel s výhledem, je vidět že, se tu zuřivě buduje a taky nějaký zájezd německých turistů si tu užívá vyhlídku. Pak už se jede z kopce a po šotolině a to už místy začíná být obtížnější. Turisty sem dopravují stejné mikrobusy jako ten co veze naše zavazadla a divím se co všechno projedou. Vrcholek měl přes 1700 mnm. Ale jede se z kopce tak to docela jde. Cíl je v údolí Theth u kostela, takže navigace celkem snadná, ale je to kus cesty, poslední úsek dokonce místní opravují, ale tak, že díry v šotolině zasypávají hlínou a tak jsme nakonec docela i od bláta, i několik brodů bylo třeba projet. Kolo dostalo svůj křest ohněm. Jsme ubytováni v domku s modrou střechou, nevypadá velký a měli bychom se do něj všichni vejít, ale je hezky a je tu velká zahrada a tak řada kolegů staví stan jako jednodušší a rychlejší řešení. Nakonec je hezky a snad to má zítra vydržet. Jsme svědky Albánské mentality, pán domu vynáší televizi abychom se mohli všichni koukat na fotbal, je právě mistrovství a paní bere sekyru a jde naštípat dříví na uvaření večeře. Máme dost času, jdeme na prohlídku místních památek, věže kde se dříve ukrývali účastníci krevní msty a muzea, ale to je již zavřené. Večeře je opět excelentní a pod širým nebem, začíná být chladno, jsme dost vysoko a okolo jsou zasněžené vrcholy a tak zakoupená rakije přichází k chuti. Spím ve stanu a jdu spát brzo.

 

5.den, 24.6.2018, 33km, Theth,Nicaj,Shosh

Začíná se sjezdem ale po šotolině tak to moc neubíhá. První zastávka je u malé elektrárny, trochu mne překvapuje, že elektrické vedení z ní vypadá jako připojení rodinného domku v Čechách ale tady se to tak nebere. Pak zase šotolina z kopce a odbočka k vodopádům, zajíždím tam ale muselo by se pár km pěšky tak končím v hospodě. I to nebylo snadné protože přes říčku vede lávka ve formě dvou prken a to je třeba přejít i s kolem. No dali to všichni. Občerstvený se vracím na hlavní trasu. U mostu se koupu v řece, voda je ledová ale beru to jako hygienickou nezbytnost a se zatnutými zuby se namočím komplet. U řeky v hlavním údolí se také scházíme v hospodě, někdo obědvá, já jen pivo. Pak začíná stoupání a to po šotolině a tentokrát už to začíná být skutečně brutal. Nechápu, jak tady může projet naše dodávka ale zjevně to zvládla, protože večer jsme se s věcmi shledali a jiná cesta tu prakticky není. Na vrcholu stoupání je stánek, naše dnešní útočiště a to bude hodně přírodní. Záchod tu není, na mytí hadice a louka na postavení stanů. I tak nám zde opět připravili excelentní večeři. Tohle je asi skutečně ta pravá Albánie. Dokonce tu není ani wifi. Tak noční klid nic neruší.

 

6.den, 25.6.2018, 66km, Nicaj,Shosh,pak busem,VauDejes,Komani

Ráno trochu napínavé, abych se s někým nepotkal v lese ale zvládl jsem. Snídaně opět excelentní, i když v albánském stylu, čaj je z nějakých místních bylinek výborný ale je na stole v kýblu s naběračkou. Po snídani balíme, nakládáme batožiny do dodávky a vyrážíme na kole, zpočátku ještě do kopce. Pak už jen z kopce ale po drsné šitolině tak to moc neubíhá. Cestou je jedna hodpoda tak opět občerstvení a konečně po 24 km šotoliny přichází asfalt. A hned na začátku snad na oslavu také hospoda. Jsem tu svědkem úžasné elektrické instalace, po zdi hospody se táhnou nějaké dráty, myslel jsem, že na sušení prádla ale jedná se o připojení hospody na elektrický proud. A v jednom místě se zapíná čerpadlo, kus izolace je oholen a na kabelu od čerpadla je háček, když se pověsí na obnažené místo - zapnuto, když o kousek vedle - vypnuto. No kola máme opřena přímo pod tím tak opatrně. Pak už jen asfalt a stále po rovině nebo z kopce. Dnes náš čeká ještě další dobrodružství, protože celá trasa by byla příliš dlouhá a projíždělo by se větším městem, pomůžeme si místní dopravou, kola odveze náklaďák a my pojedem mikrobusy. Ještě je na kraji města nákupní zastávka ale nic mimořádného jsem tu neobjevil.Sedím v dodávce v první řadě a vidím na přístrojovou desku, stav je 260 000 km ale kdoví po kolikáté. Když se rozjedeme koukám, že z přístrojů nefunguje jediný ale k jízdě to asi není potřeba. Brzy dojíždíme do místa vykládky a čeká nás ještě cca 30 km do hotelu pod přehradou Komani. Bylo to sice po asfaltu ale dost drsné, stále nahoru a dolu, silný protivítr, i pršet začíná, nakonec se do hotelu ale dostanou všichni. Večeře je skromnější protože si jí připravujeme vlastními silami ale k chuti přišla. Spíme kde se dá, nás asi 8 v obývací místnosti majitele hotelu, takový starý dědy, prý chudák přespával na lehátku na chodbě. V noci prší.

 

7.den, 26.6.2018, 43km, Komani,Valbona

Snídaně je ze zbytků od večeře, původně snad ani nebyla v plánu ale přišla k chuti. Hlavní dnešní atrakcí je plavba trajektem po přehradní nádrži takže odpočinek. Trajekt odplouvá v 9 a je to ještě 3 km do kopce tak raději vyrážíme dost brzo. Přehrada je pro Albánii asi naprosto strategická kvůli výrobě elektřiny a tak vše hlídá armáda, jsou zde strážní budky a závory a tak raději moc nefotím. K přístavišti se dojíždí tunelem ve skále a tady to žije, restaurace, obchody a stánky. Na cestu kupuji láhev albánského koňaku, bohužel ani ten se nedostal domů a byl zkonzumován cestou. V 9 se nic neděje, po deváté přijíždějí první auta i naše dodávka se zavazadly a tak asi v 9:30 vyplouváme. Loď  má přízemí kde stojí auta a naše kola, pak jedno zasklené patro a nahoře otevřený balkon pro otužilé protože tu strašně fouká. I na lodi lepím nálepku Dokola, je tady již řada podobných. Plavba trvá asi 3 hodiny, nejzajímavější je okamžik kdy k nám z jedné zátoky vyráží motorový člun, v plné rychlosti se zachytává naší zádi a vysazuje několik cestujících a pak zase odplouvá. My ani nepřibrzdili! Na konci plavby se vysazujeme a zbývá nám asi 40 km vesměs do kopce. Hlavní atrakcí na trase je městečko Bajram Curri kde objevuji sympatickou hospodu a dávám oběd. Pak se pokračuje stále do hor a na konci nás čeká hotel Jezerce, docela luxusní penzion. Ve vedlejší hospodě pak večeře a ráno snídaně. Je zataženo a ráno má pršet.

 

8.den, 27.6.2018, 40km, Valbona,Rragam,Bajram Curri

Ráno se skutečně rozpršelo ale trasa není dlouhá, cíl je ve městě Bajram Curri kterým jsme včera projížděli a to je prakticky pořád z kopce. Tak zájemci vyrážejí po šotolině vzhůru k vodopádu, do osady Rragam se dá dojet na kole ale je to drsná šotolina. V jednom brodu si máčím boty ale ono je to vlastně jedno. S koly se končí ve stánku s občerstvením a dál se musí pěšky, ale vodopád jsem už viděl z dálky a nebylo to nic moc, tak zůstávám ve stánku a dávám pivo. Když se vrátí kolegové tak společná cesta zpátky a já jedu samostatně do Bajram Curri. Jak se klesá tak se otepluje, bohužel prší pořád. Ve městečku dávám lehkou svačinu v hospodě ze včerejška, měl jsme šťastnou ruku a hospoda se zase osvědčila. Když vidím další kolegy vyrážím se také ubytovat. Toto byl vrchol luxusu, hotel v bílem mramoru, divím se že nás tam vůbec pustili, my mokří a špinaví. Tak se civilizuji, horká sprcha vlastně poprvé v Albánii, oblékám se do vycházkového a v plánu je večeře někde v městečku. Každý má na hospodu jiný názor tak putujeme odnikud nikam, odpojuji se a jdu potřetí do svého oblíbeného podniku. Po delší době doráží skupinka kolegů a také se zde usazuje, asi jsem na základě letitých zkušeností zde objevil nejlepší podnik na první dobrou. Tak večer už žádné kolo, jen hýření.

 

9.den, 28.6.2018, 85km, Lume Valbone,Fushe Arez, profil

Celý den pršelo a v plánu bylo 85 km tak vyrážíme brzo a svižně. Sjiždí se opět k přehradě a po jejím břehu do městečka Fushe Ares kde budeme mít večeři, přijede pro nás náš autobus a formou nočního přejezdu nás převeze do Černé Hory do Žabljaku za kolegy z druhého zájezdu. Cesta se vlní stále nahoru a dolů podél přehrady a kdyby bylo hezky musela by tu být panoramata. Bohužel je zataženo a prší a tak vidět není nic a jediným zpestřením je hospoda kde se postupně všichni scházíme a občerstvujeme. Pak dojezd do cíle, také hospoda. Na hygienu to tu moc není, jsou tu jen dva turecké záchody a někteří kolegové se snaží osprchovat z hadice. V deset večer vyrážíme na cestu autobusem, nechápu jak 250 km může trvat celou noc, ale do cíle v Černé Hoře dorážíme skutečně až v půl šesté ráno a nemyslím si, že by autobu jezdil s námi v noci dokola. Prostě to tu tak funguje.

 

10.den, 29.6.2018, 40km, okruh Žabljak

Brzo ráno se ubytováváme v Žabljaku, kolegové Černohorci tu už bydlí a trochu se civilizujeme. Je celý volný den, jedna z variant je objezd pohoří Durmitor což jsem absolvoval před pár lety, nebo okruh okolo jezer nebo pěší výlet do hor. Bohužel počasí nevěští nic dobrého, odpoledne má pršet, na Durmitor nemám energii, tak vyrážím k jezerům kde jsem kdysi pěkně zmoknul. Předpověď nelhala, tak se vracím za deště a odpoledne jdu na pokoj s tím, že kozumuji zbytky zásob. Část kolegů jela okolo jezer ale šotolinovou variantou a také dobře promokli, myslím že jsem o nic nepřišel. A to je vlastně konec cyklistiky, večer kola již nakládáme na vlek a druhý den by měl být odjezd domů.

 

11.den, 30.6.2018, 0km, Žabljak

Celé dopoledne je volno, odjíždíme až v poledne, počasí stále nic moc, občas sprchne, tak vyrážím pěšky k Černému jezeru, je to asi půl hodiny pěšky. Pěkné a liduprázdné, vracím se do Žabljaku a dělám ještě nějaký nákup na doma, slivovice se později ukazuje původem v Srbsku a tak vlastně z Albánie nic nevezu a z Černé Hory jen víno. Vyrážíme autobusem a děláme ještě zastávku u betonového mostu přes řeku Tara, ten byl postaven ještě před válkou a svého času byl největší v Evropě. Vystupujeme na jednom břehu a přecházme na druhý, kde nás opět nabírá autobus. Stíhám si dokonce koupit tričko. Atrakcí tu je přejezd (přelet?) údolí na laně, pořádá to tu několik agentur a jedna se chlubí délkou lana asi 850 metrů. Na to bych asi žaludek neměl. Taky lepím poslední nálepku Dokola. No a pak zase cesta domů přes celé Srbsko.

 

12.den, 31.6.2018, 6km, Praha Roztyly, dojezd domů

Největší zdržení je paradoxně na Maďarské celnici, kde nejprve asi hodinu čekáme, pak musíme všichni ven a tak na této hranici po půlnoci trávíme skoro 2 hodiny. Také asi proto dorážíme do Prahy až po obědě, já tipoval původně nějakou ranní hodinu. Doma posledních 6 km po vlastní ose ale protože je už odpoledne a cestou míjím hospodu na hřišti ABC v Braníku, stavím se tu na oběd a neodolám a dávám si megařízek, což nebyla dobrá volba. Pak jsem asi týden měl trávicí problémy, nevím zda vinou řízku nebo mého metabolismu.

Snad nějaký závěr. Celkem najeto 450km, není to mnoho ale vzhledem k tomu, že některé úseky nezbylo než tlačit jsem spokojen. Bylo to drsné, ale ne kilometry nebo převýšením, mne osobně nejdrsnější připadá hygiena. Dnes jsem již zvyklí na existenci splachovacího záchodu, sprchy s teplou vodou a podobně. Tady to vůbec není samozřejmé. Tedy alespoň pokud hovoříme o horách na severu, předpokládám, že u moře to vypadá jinak. Je to ale ta autentická Albánie? Nakonec jsem to všechno zvládl a je pravda, že Albánie je dnes nejbližší skutečné dobrodružství, které lze v Evropě zažít. Takže jsem zvládl turecký záchod i les. A koho musím ještě pochválit? Samozřejmě svoje kolo. Měl jsem obavy z technických problémů a taky jsem vezl trochu víc nahradních dílů než obvykle ale neměl jsem ani defekt. Stačilo občas namazat řetěz a vidlici. Na těch pláštích Schwalbe skutečně něco je. Takže kolo složilo (opět) maturitu a nelze než vyslovit obdiv. Excelentní bylo stravování, protože v horách nejsou obchody je vše z domácích zdrojů Tomu jsme již odvykli, ale je to pochoutka, čerstvý sýr, trvaroh, máslo, zelenina, chléb a tak dále. Prostě pochoutka za kterou bychom si museli v Čechách docela připlatit, ale tady nic jiného není. Nakonec jsem strávil chvíli i v Černé Hoře a mohl jsem zavzpomínat, bohužel počasí ani tentokrát nepřálo a tak jsem se neodhodlal ani k objetí Durmitoru – abych si opět dokázal, že to jestě dokážu.

 

Zpátky