Sardinie 2001


Takže opět máme zimu (i když vzhledem ke klimatickým změnám v našich podmínkách spíše jaro) a je čas opět se ponořit do
vzpomínek. V rámci cyklu To bylo tak.... zabrousíme dnes na Sardinii. Bylo jaro 2001 a narostla nám ramena. Po Elbě a Korfu
tak padla volba na jarní Sardinii. Na kole pod stany užít si jarního Středomoří.

 Cestou tam byla zastávka v Bologni, řekl bych standardní italské město. Je zde řada věží, z jedné byla i pěkná vyhlídka a všechny jsou více či méně nahnuté. Ale
žádná není tak populární jako věž v Pise. Večer odjezd do přístavu a noční přejezd trajektem na Sardinii. Loď byla luxusní ale protože sezona ještě nezačala byl bazén na palubě vypuštěný a bylo docela chladno (nespisovně bych řekl že byla kosa jako svině). Sardinie byla pěkná, bydleli jsme pod stany na několika místech a celkem jsme si pěkně zajezdili. Podrobný deníček nemám, tak spíše takové útržkovité vzpomínky podmíněné silnými zážitky. Počasí ve Středomoří ukázalo svou pravou tvář. Přestože byl začátek května, v noci bylo docela chladno a většinou foukal silný vítr. Teplý spacák se ukázal k nezaplacení. Odjížděl jsem trochu nastydlý a zde jsem se rozhodně nevyléčil, spíše naopak. Dokonce jsme zažili několik deštíků a i pěknou bouřku.
To byl přejezd autobusem do pobřežního města a návrat po vlastní ose. U moře ovšem pršelo a vyhlídky nevypadly pěkně. Šli jsme tedy koupit nějaké posilovadlo - něco minimálně se 40ti procenty a s tím jsme jeli zpátky. Nakonec se počasí umoudřilo a dojezd byl již za sluníčka, ale začátek nevypadal vůbec povzbudivě. Navíc jsem sebou samozřejmě neměl ani blatníky.
Poprvé jsem se tu setkal se želvou ve volné přírodě. Napoprvé jsme si mysleli že někomu utekl domácí mazlíček, ale po dalších setkáních se želvami už bylo jasno. Želvy zde skutečně žijí volně jako třeba u nás králík. Specifickou záležitostí Sardinie jsou prehistorické stavby tzv. Nuraghy. Jsou to kamenné věže a na Sardinii je jich údajně několik tisíc. Jejich účel není úplně vyjasněný, snad se jednalo o pevnosti a obdobu pozdějších hradů. Pár jich je zrestaurovaných a využívaných turistickým ruchem (např. nuraghový hrad Su Nuraxi), zbytek se zatím volně rozpadá v přírodě. Dalším vrcholným zážitkem byla návštěva náhorní plošiny Giara, označovaná jako ostrov na ostrově. Výjezd na kole byl docela namáhavý, ale nahoře je úplně jiný svět. Svět divokých koní, korkových dubů a květin. Dost to připomíná známý příběh Ztracený svět. Plošina je protkána prašnými cestami, auta sem nesmějí, takže paráda. Při sjezdu do nížiny došlo k historické události - dosáhl jsem na kole MACH1.

MACH1:Technická odbočka. Kdysi kdesi jsem nalezl následující úvahu, která se mi velmi líbila. Jedná se o označování rychlosti cyklisty. Dosažení 60km/hod. se označuje jako MACH1, 70km/od jako MACH2 a tak dále. Ale cyklisté ví, že provozní maximum je tak 50km/hod (na horském kole samozřejmě) a více se dá dosáhnout jen z kopce se šikovným větrem v zádech. Takže při sjezdu z plošiny do nížiny jsem dosáhl 68km/hod a dosáhl tak MACH1. Asi by šel i MACH2, protože podmínky byly ideální, ale jel jsem neznámou cestou a nevěděl co na mne čeká za zatáčkou a na opětovné vyjetí kopce již nebyl čas.

Pobyt jsme zakončili na jižním cípu v městečku Palau s jednodenním lodním výletem na ostrůvky La Maddalena a Caprera. Ten je celý přírodní rezervací, takže bez automobilového provozu a protkaný prašnými cestami, takže opět cyklistická pohádka. Za 2 týdny jsem najezdil celkem 526km, ale profily žádné nemám, tehdy ještě to technika neumožňovala. Pak už následoval jen trajekt zpět do Itálie a návštěvy Pisy. Zde jedna veselá z natáčení. V přístavu jsme byli docela brzo, takže byl čas ještě dojít si do městečka nakoupit nějaké zásoby na cestu. Přístav byl trochu z ruky a tak jsme šli nejkratší cestou. Bylo nutno překonat i železniční trať, ale všichni byly v klidu, kde by se tu vzal vlak. Najednou se však ze zatáčky vynořil rozjetý rychlík a dodnes považuji za zázrak že nikoho nenabral. Po návratu jsme sledovali nekonečnou nakládku kamionů na nákladní trajekt a těšili se, jak si opět užijeme na vedle stojícím celkem luxusním trajektu. Ale ouha, náhle nalodění na onen nákladní, který byl skutečně uzpůsoben spíše na dopravu nákladu než osob. Takže jsem strávili noc na palubě a navíc cesta trvala cca 10 hod oproti opačné cestě, která trvala jen asi 8 hod. V Itálii zastávka v Pise. Šikmá věž v Pise byla zrovna v opravě a Italové se jí snažili pro jistotu trochu narovnat. Potom už jen přejezd do Čech kde jsem si konečně mohl vyléčit nachlazení. Kdepak teplé Středomoří. No ale pořád to nebylo nic proti jarní Korsice následující rok - ale o tom zase někdy příště.

Pár foteček

Zpátky