KURS

Vlastně přesný název je SURVIVAL 1 - Kurzu přežití v přírodě od firmy Hotrock

Jak ono to všechno začalo. Poukaz jsem dostal ještě loni k narozeninám s tím, že platí do 06/2020. Okolí bylo zvědavé zda do toho půjdu, já s tím počítal na jaro 2020. Ale – přišla pandemie a všechno se zastavilo. V dubnu jsem seděl doma na zahradě, pil pivo a koukal na oblohu. Poukaz mně byl prodloužený až do konce roku 2020 tak žádný stres.

Snad na úvod „účastníci zájezdu“:     24_ucastnici_zajezdu_.jpeg

V červnu se poměry konečně uvolnily a tak jsem zarezervoval termín 17.—19.7., stále na pochybách, zda na to stačím. Ale vzdát mohu vždycky, prostě se rozloučím, zapnu mobil a najdu cestu z divočiny. Dostal jsem potvrzení termínu a postupně 3 informační maily, důležité bylo kde se sejdem a co sebou. Povinná byla prakticky čelovka, spacák a karimatka a pak pár věcí doporučeno. Ale nejedu na čundr poprvé! Zabalil jsem do předrevoluční krosny, ne že bych toho měl tolik, ale kromě malého batohu doma nic vhodného nemám a kupovat kvůli třem dnům nový kletr mi přišlo přehnané. Nejsem moc chodivý typ a kdoví jestli bych ho ještě někdy využil.

Tak zabaleno, v pátek rychlíkem do Ústí a pak jsem chytil hned autobus do Tisé, tak jsem tam byl už okolo jedné. To jsem plánoval, protože jsem chtěl ještě civilozavně poobědvat, ale Tisá se ukázala v pátek odpoledne jako mrtvá osada. Na mapě hospod plno ale všechno zavřeno, zachránil mne až hotel Camelot, šílený kýč ve tvaru středověkého hradu ale napojili a nasytili mne a to je hlavní. Ale hosté jsme tam byli asi jen tři tak nevím nevím jestli přežije. Pak pěšky na sraziště, zde už bylo několik kolegů a okolo třetí jsme se sešli všichni, včetně instruktora, resp. instruktory Viki. Nás účastníků bylo 8, kupodivu jsem nebyl nejstarší, ale určitě jsem byl nejslabší kus skupiny, mne to neuráží.  Podělili jsme se o společné vybavení – 2 horolezecká lana, 3 sedáky, každý kus lana a karabinu a několk brašniček s buzolami, mapou a křesadly. A vyrazili jsme do divočiny.

První byl nácvik slaňování na stráni, celkem v pohodě, všichni zvládli. O chvíli později ale následovalo slaňování kolmé stěny (prý 18m) a začalo docela silně pršet, pod námi se válela mlha. Když jsem zjistil, že ti co slanili to obejdou pěšinkou a zase se k nám připjili tak jsem to vzdal. Ano – jsem srab, instruktorka říkala že budu litovat, a měla pravdu, tady doma u klávesnice toho opravdu lituji, ale tehdy na skále to vypadalo trochu jinak. Pršet nepřestávalo, dostali jsme několik výukových lekcí a hlavním úkolem se stalo rozdělání ohně. Cestou jsem potkal trouchnivý strom a truchnivinou si naplnil kapsu, čímž jsem si zaprasil bundu ale hlavně měl skvělý materiál na podpal. Pod skálami v zákoutí bylo místo na nocleh, naštěstí přestalo pršet a každý se s tím nějak popasoval. Já jsem se přichýlil ke skále a protože jsem sebou mimo jiné táhl plachtu cca 3x4 metry nebylo co řešit. Proběhla soutěž v rozdělání ohně křesadlem, ktreou jsem naštěstí nevyhrál, protože odměna bylo kuře  a možná bych si s ním nevěděl rady. Vyhráli bratranci Petrové a podnikavě rozťali kuře mačetou na několik dílů a opekli na ohni na klacku. Asi málokdo věřil, že se povede ale vyšlo to a nakonec si všichni pochutnali. První den byli všichni odpočinutí a tak se spát šlo až po půlnoci.

01_strasidelny_hotel_.JPG02_zaciname_.JPG03_panoramata_.JPG04_nacvik_slaneni_.JPG05_slaneni_v_desti_.JPG06_mlha_.JPG07_prvni_nocleh_.JPG08_rozdelavani_ohne_.JPG09_pece_se_kure_.JPG

Ráno už nepršelo a podle předpovědi (těch co si nevypnuli mobily) by již pršet nemělo, ale mokro bylo všude a ze stromů kapala vysrážená vlhkost. Na programu byly další atrakce, překonání propasti na laně (to jsem dal) návštěva jeskyně lezením (vzdal jsem až u vchodu) , teoretický výklad o získání pitné vody, šplh po laně s využitím prusíkovací smyčky (kousek jsem vylezl!), pak jsme se (krátce!) zastavili v chatě Tisá, okolo které jsem šli a někteří se stihli občerstvit a pokračovali jsme opět do divočiny na druhý nocleh. Udělalo se docela teplo a voda žádná, byl jsem dost špinavý jako prase. Ale to k tomu taky patří, zvyknout si na špínu. K večernímu ohni instruktorka přinesla krabičku s červy, 10 kousků. Nás bylo 8 tak byli 2 náhradní. V případě ohrožení života je třeba nepohrdnout čímkoliv ale mně se po několika tatrankách, salámu vysočina a špekáčku do červa moc nechtěla. Nakonec jsem ho dal a hned zapil starou mysliveckou, ale chuť to nemá žádnou a kdyby se to nekroutilo tak to asi není nic extrémního. Ne nadarmo se říká „hlad nejlepší kuchař“. Druhý den byli všichni unavení a tak se šlo spát docela brzo. Prý je to tak na těchto kursech obvyklé. Večer jsem ještě v kapradí, kde jsem hledal místo kam ráno poběžím, objevil dva krásné hřiby kováře, večer proběhly pokusy o úpravu na ohni ale myslím, že nic zázračného se připravit nepodařilo. Na ohni ještě provádíme fyzikální experimet, jak vařit vodu na ohni v PET láhvi, a ono to skutečně funguje, dokud je v láhvi voda tak se láhev netaví ale voda vaří. Pít by to asi ale nikdo nechtěl.

10_cesta_divocinou_.JPG11_cesta_k_jeskyni_.JPG12_splh_po_lane_.JPG13_v_civilizaci_.JPG14_skaly_.JPG15_delame_pasti_.JPG17_cervi_.JPG18_pokus_s_houbou_.JPG19_pokus_s_pet_lahvi_.JPG20_druhy_nocleh_.JPG

Ráno poslední den. Instruktorka je trochu zklamaná, že po včerejším výkladu nikoho nenapadlo připravit nějakou vodu ale nutno přiznat, že si na to asi nikdo nevzpomněl. A podmínky byly celkem vhodné, pod námi byla docela bažina (však mne v noci taky pokousali komáři) a stačilo vymačkat mech přes nějaký filtr. Balíme, vyrážíme, tentokrát podle buzoly a mapy. Ale navigační potíže tady nejsou, prakticky víme kde jsme a tak k dalšímu cíly, Ostrovský rybník, dorážíme v pohodě.  Následuje zasloužená koupačka. Pak se jde okolo restaurace Ostrov, nelze odolat, a tak krátká přestávka na jedno (dvě) pivo. Poslední atrakcí  je nácvik první pomoci, jednak teoreticky první pomoc a pak konstrukce nosítek z horlezeckého lana a transport raněného. Nesli jsme kolegu v šesti asi jen 20 metrů a měl jsem toho docela dost, nést raněného třeba kilometry tak fakt nevím (asi bychom ho museli někde odhodit J ). No a to je prakticky konec, ještě kousek a jsme na parkovišti kde to před třemi dny všechno začalo. Odevzdáváme výstroj, závěrečné společné foto a vyrážíme domů. Většina kolegů je z Prahy a tak jedu společně autem. Pak kousek Prahou MHD a před čtvrtou jsem doma.

21_zaverecna_koupacka_.JPG22_pivoooo_.JPG23_zachrana_raneneho_.JPG

Tak něco závěrem. Trochu jsem se toho bál, a bylo to náročné ale v pohodě. Samozřejmě dodatečně lituji atrakcí které jsem neabsolvoval, když ale ono to v reálu vypadá jinak než od počítače. Horolezec jsem nikdy nebyl a už nebudu, jednak nejsem schopen si zapamatovat pár uzlů a pak už nemám sílu a ohebnost se třeba někam šplhat. Obdivuji staršího kolegu kterému je 61 a kam se na něj hrabu. Jinak byli ostatní účastníci spíše mladící a měli jsme ve skupině dokoncě jednu ženu Šárku a rozhodně jí nikdo nezahanbil. Blahořečím tomu, že jsem se do akce oblékl do montérek, sice jsem asi působil trochu zvláštně ale praktické to určitě bylo. Kilometrů jsme nachodili jen pár ale protože to bylo cestou necestou tak docela náročných.

Kam dál? Firma nabízí celou serii těchto kursů, tento byl nejsnadnější a začátečnický, myslím, že se pokračuje přežitím v zimě a finále je týden přežití v Rumunských horách. Ale asi do toho nepůjdu, mám dojem, že letos ta kondice šla docela dolů. Možná léta a zahálení při koronaviru si bere svou daň. Ale tři dny utekly jako voda a byla to vlastně paráda! Mojí parketou je jízdní kolo a asi u toho zůstanu. Proto jsme taky DOKOLA!

Zpátky