Dokola na vodě

První metry na vodě.

           

Již jsem se na Dokola zmiňoval že naše stáj se v zimě rozrostla o nafukovací kajak Twist výrobce Gumotex. Ale celou zimu strávil v krabici, pokud pominu počáteční vybalení a kontrolní nafouknutí. Přece jen adventura odsad pocaď ale ráchat se v zimě ve Vltavě už není na naše staré kosti. I výrobce doporučuje používat kajak od určité teploty aby případně pružný materiál nepopraskal. Takže dlouhá zima, dlouhé čekání. Až přišla neděle 5.5. a počasí se nakonec docela vybralo. I časově to bylo dobré, tak jsem po obědě vše sbalil a vyrazil k Vltavě což mám asi kilometr. Tam jsem kajak pečlivě vybalil, vybalil hustilku - a zjistil že jsem doma zapomněl nezbytnou redukci k ventilkům kajaku - je to taková bajonetová vymyšlenost. Odříkal jsem nějakou modlitbu nebo něco podobného, vše sbalil a vyrazil domů. Když už tak už, vzal jsme redukci a vyrazil zase k vodě. Po druhé už to šlo rychleji. Postup nafukování je dán návodem a asi to má svoji logiku, nejprve opěrka a podložka pro nohy, pak bočnice a nakonec dno. Jde to celkem rychle, otázka tak deseti minut. Doklady jsem zabalil do dvou igelitek, vše ostatní do batohu, naložil do kajaku  a ten spustil na vodu. Poměrně složité je nasednutí, do kajaku se nedá stoupnout, přece jen nafukovací dno by to nemuselo vydržet ale je potřeba se skokem plavně nasunout. No a samozřejmě jsem pak zjistil že řádově složitější je z kajaku vysednout protože sedíte prakticky pod úrovní vody a není o co se opřít. První jízda směřovala od Barrandovského mostu po proudu, dojel jsem až k železničnímu mostu a pak zase zpět. Bylo hezky ale provoz na řece v této oblasti (a v neděli odpoledne) byl značný, a nepříjemný. Projelo několik parníků, řada motorových člunů sem a tam, o vlny nebyla nouze a když jsem si potřeboval odskočit nešlo prakticky najít místo kde by nikdo nebyl a šlo vystoupit. Ale zvládl jsem. Odhadem to dalo tak 8km (a to na voleji!) a už jsem trochu věděl co od kajaku čekat. Vše jsem odnesl domů a kajak nechal na půdě sušit.

O 14 dní později.

Fotky

A přišla neděle 19.5. Předpověď vypadala slušně a tak padlo zásadní rozhodnutí, pojedu Berounku (no tedy alespoň kousek z Berouna do Prahy což dělá tak 40km). Protože jsem byl dost skeptický k rychlosti plavby, snažil jsem se vyrazit co nejdříve a tak jsem chytil vlak v 6:58 ze Smíchova (nádraží - ne TV stanice) do Berouna. K lístku jsem dostal na nádraží ještě noviny a tak skutečně nevím co bych si ještě mohlo od ČD přát. Cesta byla rychlá ale pohled z okna moc optimistický nebyl, všude se válely mlhy a bylo od pohledu chladno. Skoro jsem přemítal že mám málo oblečení, ale už se nedalo nic dělat. Asi v půl osmé jsem byl v Berouně na nádraží, k řece na vhodné místo je to asi kilometr. Tam jsem rozbalil kajak, nafoukl a pod železničním mostem spustil na vodu. Cesta začala. Ještě jsem připil na zdar výpravy plechovkou Braníku kterou jsem koupil na nádraží a vyrazil. Podle kilometráže by asi prvních 8 kilometrů neměl být žádný jez a tak cesta docela ubíhala. Stačilo loď udržovat v proudu a kochat se okolím. Tady bude asi vhodné zmínit trasu. Z Berouna od železničního mostu k ústí do Vltavy je to asi 35km a je tam 6 jezů. Trasu znám z kola a ještě jsem si vytiskl kilometráž. Měl jsem sebou nějaké zásoby ale hlavně jsem spoléhal na to že se najím někde u vody, vím tu o řadě podniků. Jak čas pokročil začalo se oteplovat. Až se udělal skutečně hic a totálně jsem si spálil nohy. Na namazání jsem nic neměl a tak si alespoň přikryl tričkem nohy. Ze začátku to skutečně docela ubíhalo, i jezy se daly přenášet celkem slušně. Nejhorší a skutečně fatální problém je vysedání, v kajaku se sedí prakticky pod úrovní hladiny, opřít se není o co a Berounka má většinou strmé a bahnité břehy. Po předchozích zkušenostech že se sedí skutečně na dně v nejnižším místě a každá kapka vody steče sem, takže za chvíli stejně sedíte v loužičce jsem se vybavil pěnovou deskou na sezení. Skutečně geniální, bohužel byla slabá a malá takže časem praskla a stejně jsem seděl ve vodě. Když jsem dojedl zásoby stavil jsem se na oběd v Letech, je tam stánek hned u řeky. Bohužel všude bylo tolik výletníků a zejména cyklistů že to nebylo žádné potěšení. To řeka byla z pohledu vodáka liduprázdná, vlastně jsem na vodě kromě rybářů nikoho nepotkal. Jak jsem se blížil k Praze přibývalo volejů a začal foukat vítr, samozřejmě proti tak rychlost začala klesat a občas to byla docela dřina. Pozdní svačinu nebo brzkou večeři jsem dal v Radotíně a pak už čekal prakticky volej až domů, respektive ještě Modřanský jez. Ten má vlevo vodáckou šlajsnu a přede mnou jelo několik sportovců kteří tu trénují a ti jeli prakticky bez zastavení. Já raději zastavil ale zdálo se to v pohodě tak jsem jel také. Přátelé, bylo to o fous! Šlajsna je úzká a tak prakticky nelze použít kajakové pádlo a kajak nedrží směr a tak jsem dost dřel o břehy. Dole jsem ještě málem sejmul nějakého rybáře který samozřejmě chytal prakticky uprostřed výtoku ze šlajsny. Kajak to přežil ale měl jsem kliku a trochu nabral. Stejně už jsem seděl ve vodě, dole jsem vše vylil a zbývalo posledních pár kilometrů. Oba břehy byly obsypané výletníky ale řeka docela prázdná. Ještě bylo trochu napínavé vylodění, lidí samozřejmě plno a já už se nemohl z lodi vyškrábat. Ale zvládl jsem to, sbalil loď a odkráčel domů.

Zkušenosti

Co dodat? Snad jak se na tom jezdí. Kajak je skutečně skladný, výrobce tvrdí 6 kg ale samozřejmě musíte přičíst pádlo,  hustilku a tak dále. Ale balík se dá v pohodě nosit a kdo má jen trochu vetší batoh, nacpe kajak do batohu. Nafouknutí je otázka chvilky, manometr nemám a tlakoval jsem odhadem. Takže pozitiva? Lehkost, skladnost a celkem láce. I materiál z kterého je kajak vyroben vypadá docela bytelně a dření o stěnu v Modřanské šlajsně na něm zanechalo jen lehkou šmouhu. Co se týče jízdních vlastností je to trochu horší ale to je daň za rozměry kajaku. Kajak prostě nedrží směr a je prakticky třeba stále pádlovat a řídit. To je je problém např. při focení, než zapnu foťák už jedu pozpátku. A čím se jede rychleji tím je stabilita držení směru horší. Výrobce o tom asi ví a tak v příslušenství je ploutev kterou je možno připevnit na dno kajaku. Ale zatím jsem nepoužil tak nemohu hodnotit. Možná že se zlepší držení směru ale zase zkomplikuje přistávání u břehu a riziko utržení o nějaký kámen ve vodě se zvýší. Jinak je dno hladké. A druhý fatální problém, ale ten je daný také věkem a konzistencí vodáka, je nastupování a zejména vystupování. Sedí se nízko, není o co se opřít a nelze si stoupnout, tak vystupování je vždy otázkou kompromisu a horkých chvilek. Určitě je dobrý nápad pořídit si kus pěnového polystyrenu nebo něčeho podobného na sezení. Ale vezmeme li v potaz poměr cenu - výkon doporučil bych, zejména svátečním vodákům. Pokud to někdo myslí vážně a chce jezdit často a náročnější terény, pak je asi třeba sáhnout po něčem vyspělejším (a dražším, a těžším).

Jak to začalo?

A možná že by naše čtenářové zajímalo jak jsem se k tomu vůbec dostal? Jinde na Dokola zmiňuji loňskou Francii ale to už byla taky jen vzpomínka na ještě vzdálenější minulost. Vždyť já byl zamlada vodák! A pokud si pamatuji sjeli jsme Vltavu, Berounku, Sázavu, Otavu, Orlici a dokonce i Váh na Slovensku a některé řeky i opakovaně. Prvně jsem seděl na lodi asi v patnácti letech v zimě na Vltavě a musím přiznat že ten den jsem se také poprvé koupal v zimě ve Vltavě. Prostě tam hluboko dole to všechno pořád je a nejlepší vzpomínání je na místě činu. Pravda je to už něco jiného, inu nelze vstoupit dvakrát do téže řeky. To by ale bylo vyprávění spíš na dlouhé zimní večery.

Zpátky