Korsika 2002
V rámci dá se říci už pravidelného cyklu "To bylo tak..." dnes zabrousíme na
Korsiku. Venku je hnusně, pokouší se o mne choroba a a dokonce už asi 2 týdny
nejezdím na kole. Psal se rok 2002 a po absolvování cyklozájezdů na Elbu, Korfu
a Sardinii jsme se už považovali za zkušené cestovatele. Protože nám
středomořské ostrovy nějak padly do oka, volba padla tentokrát na Korsiku. Není
to daleko a okolo (Elba a Sardinie) jsme to už znali. Zájezd se jmenoval Jarní
Korsika na kole a konal se v první polovině května 2002. Opět se nejedná o
nějaký cestovní deníček ale spíše jen takové postřehy.
Termín - začátek května - vypadal docela lákavě, ale počasí nás bohužel dost potrestalo. Ubytování bylo na několika místech naštěstí v chatičkách. Vařili jsme si sami ale vzhledem k vybavenosti chatiček to nebyl žádný problém - myslím, že takovou kuchyňku nemá leckdo doma. V chatičkách bylo dokonce topení, šlo zapnout a často jsme ho ocenili, minimálně na sušení věcí. Dost často jsme zmokli, nevím, zda jsme prostě měli smůlu na počasí anebo to tu tak na jaře skutečně bývá. Výrazně více pršelo v horách ve vnitrozemí, kam jsme pravidelně zajížděli, a lepší počasí pravidelně bývalo na pobřeží. Cesta autobusem vedla z Čech do italského přístavu Livorno a odtud trajektem do korsické Bastie. Zpáteční cesta vedla stejnou trasou. Korsika je docela hornatý ostrov patřící Francii.
Místní jsou trochu nacionalisti a někteří pošilhávají po samostatnosti, ale kromě zamazaných dvojjazyčných tabulí (vedle francouzštiny se místy na Korsice hovoří ještě korsičtinou) jsme se nesetkali s jinými projevy. Samozřejmě na Korsice je mnoho přírodních a historických zajímavostí. Vzpomínám samozřejmě na Bonifaco, kde jsme absolvovali lodní výlet abychom mohli obdivovat křídové útesy s městem nahoře i zdola od moře. Filitosa s památkami z doby kamenné. Ale spíše než památky tu byla pěkná příroda, těch několika opracovaných kamenů by si člověk normálně možná ani nevšiml. Pokud si dobře vzpomínám na koupání v moři - a dělal jsem si čárky - tak ani jednou. Jednak bylo moře ještě dost studené a po zmoknutí na kole na to nebyla ani chuť. Navíc asi v důsledku nějakých větrů a proudů byly pláže plné malých modrých medůzek, nic příjemného. Spíše bodla horká sprcha v chatce. Fotky byly stále ještě pořízeny na celuloid a až dotačně oskenovány - proto nižší kvalita. Pokud mohu věřit svým záznamům najeli jsme 564 km. Kolo samozřejmě šlapalo jako hodinky (jak taky jinak. Adam měl tehdy novou trekovou hliníkovou odpruženou Meridu a vzhledem k tomu, jaké naděje do nového kola vkládal ho dost proklínal. Také ho později prodal. Jedním z nejsilnějších cyklistických zážitků byl přejezd horského sedla. Pršelo, ale do kopce se jelo docela dobře, protože jsme se zahřáli šlapáním. Já měl je kraťasi a větrovku a někdo z kolegů nahoře údajně naměřil pouze 4 stupně (nad nulou! zaplať pánbůh za to). Nahoře byla také mlha jako mléko a tak jsme se těšili na sjezd. Ale ten se ukázal jako úplně nejkritičtější úsek, tak jsme prokřehli, že jsme se téměř nemohli udržet na kole. Zachránilo nás to, že jsme dojeli turistický autobus a v závěsu za ním v teple od motoru absolvovali většinu sjezdu. Z okének nám vesele mávali turisté a já se modlil, aby autobus náhle nezastavil, protože zkřehlými prsty se nedalo brzdit a skončili bychom na jeho nárazníku. Dole jsme zapadli do první restaurace a objednali čaje a palačinky. Přestože jsme se před restaurací vyždímali a vylili vodu z bot, stejně se pod námi jako pod vodníky stále zvětšovala kaluže vody - ale personál to nekomentoval. Ještě mi utkvěl v paměti jeden podobný přejezd. Cestou nahoru nepršelo, nahoře byla dokonce přehradní nádrž a soška svaté. Tam ale pršet začalo a tak sjezd byl opět v dešti a na pobřeží jsme se všichni sešli u nějaké hromady páleného klestí a snažili si trochu ohřát ruce. Ale zažili jsme samozřejmě i několik pěkných dní, když vysvitne slunce, vše rychle uschne.
Z fotek to tak nevypadá, ale to je známe pravidlo, že se fotí hlavně když je hezky. Fotky.... Mapka