Příprava
Samozřejmě jsem si občas na počítači již zalétal, ale nikdy jsem to nebral vážněji. Vzpomínám před mnoha lety ještě na počítačí XT na pověstnou hru F19 (a podobnou F15), celá se vešla na disketu ale zábavy bylo až až. Vždy jeden letěl a kolegové mu nakláněli židli a simulovaly přetížení a podobné legrácky. To ale byla spíše jen taková legrace. Také první pokusy s Microsoft simulátorem, tehdy tuším verze 3. Grafika byla hrozná ale taková byla tehdy doba. Nejvíc mne bavil větroň, taky byl asi nejjednodušší a když se našla nějaká šikovná louka nebo svah s vhodným větrem tak se dalo létat docela dlouho. A přistát šlo prakticky kdekoliv bez ztráty květinky. To už bude možná 15 let. Pak jsem na to vše na léta zapomněl. Samozřejmě letectví průběžně sleduji minimálně z technického hlediska. Jako kluk jsem samozřejmě měl období, kdy jsem se chtěl stát pilotem (asi jako každý) ale asi to u mne nebylo tak silné a za mých mladých let bylo možno stát se pouze vojenským pilotem a následně ve výslužbě teprve civilním. Také mne lákala práce leteckého mechanika ale nakonec zvítězilo elektro a tak jsem to po dlouhá léta pustil z hlavy. Až letos. Takže po Vánocích jsem nastartoval Internet a začal hledat informace o Boeingu 737. Stáhl jsem balík nejrůznějších dokumentů a ponořil se do nich. Na Internetu se najde všechno, problém je, že je to trochu neuspořádané a chaotické. Takže i získané informace byly poněkud roztříštěné. O něčem jsem získal (troufám si tvrdit) poměrně detailní informace (např. o požadavcích na parkovací prostor, o kouřových čidlech na toaletách) a o něčem jsem naopak neměl ani tušení. Kapitolou samou pro sebe je Flight Simulator. Nainstaloval jsem si poslední verzi FSX a musím říci, že s tím počítač měl co dělat. Ve finále to zabralo asi 13G místa na disku a program si na základě posouzení možností počítače nastavil ve všech záložkách nejnižší rozlišení. I tak se na to dá ale docela koukat. Zkusil jsem zlepšit rozlišení ale pak se z toho stala série statických obrázků. Inu počítač už má za sebou nějaký ten pátek a i když to původně bylo docela dělo, nikdo nemládnem. V programu jsou obrovské možnosti - k dispozici je celý svět a desítky letadel a např. kompletní výukový kurs. První lekce je s motorovým rogalem na nejdelší letištní ploše na světě, která slouží mimo jiné k přistávání raketoplánů. To jsem troufám si říci zvládl. Největší problém jsem měl s ovládáním. Na vše jsou různé klávesové zkratky (kdo by si je ale pamatoval) a nebo lze vše myšovat, pak ale nelze současně myší řídit. Podvodně lze dát pauzu, pak nastavit potřebné a pak pokračovat. To je ale nečestné a nesportovní. Kouzelná je možnost nastavení různých problémů např. volba porucha motoru od/do/náhodně a podobně. U výukového kursu jsem ale dlouho nevydržel a rovnou se vrhl na Boeing 737. Tady už je ovládacích prvků výrazně více a vše se děje v mnohem rychlejším tempu. Pár večerů jsem u toho strávil ale určitě by si to žádalo více praxe. Po čase prvotní nadšení začalo opadávat a měl jsem dojem, že začínám více zapomínat než se učit.
Jak se s tím lítá
Po třech měsících jsem usoudil, že už něco málo vím a lepší už to nebude (a že už více zapomínám než získávám nové vědomosti) a tak jsem si sjednal termín "letu". Doprovázela mne rodina, aby se pokochala. Celé zařízení je umístěno ve standardním bytě v novostavbě v Hostivaři, ale iluze je velice věrná. Celý systém pohání několik nabušených počítačů a o obraz se starají 3 datové projektory. Jak se Boeing startuje? No vždyť to znáte z auta. Sešlápnout spojku, zařadit jedničku a pomalu spojku pouštět a přidávat plyn. Vlastně je to trochu jinak. Nejprve proběhl teoretický výklad o ovládacích prvcích. Je pravda, že některé jsem doposud abstrahoval, protože jsem jim nepřikládal důležitost (a na počítači jsem je ani na nic nepotřeboval) ale s některými jsem již seznámen byl. Každopádně jsem si se zájmem vyslechl celý výklad a alespoň jsem většinou vědel o čem se hovoří. Pak jsme se dohodli na trase prvního letu - nejprve start z Ruzyně dráhy 24 a kolečko nad letištěm s přistáním opět na dráhu 24. Počasí bylo (jsme si nastavili) nádherné, modré nebe a prakticky bezvětří. Seděl jsem na sedadle kapitána, ale cestující se nemuseli ničeho bát, protože první důstojník byl také zkušený pilot. V letadle není sice třeba na startování klíček, ale je to trochu složitější. Nejprve se připojí baterie k palubní síti a nahodí se APU, když ta naběhne, je možno začít startovat motory (po jednom, roztočit stlačeným vzduchem a pak teprve pustit palivo). To se podařilo, vše fungovalo, tak jsme si nastavili do počítače předpokládaný letový plán. Počítač na základě vložených údajů vypočte další informace jako např. různé rychlostní limity. O dalších drobnostech okolo (klimatizace, světla, vyhřívání a odmrazování, kalibrace výškoměru apod. se zde nezmiňuji). Vlastní start je jednoduchý, nastaví se klapky (stačí tak na pět stupňů) a plynule se přidá plyn. Letadlo si samo řekne, kdy se chce odlepit a pak už jen držet směr a mírně stoupat. Potom už se dá vše přenechat autopilotovi, ale to není žádná zábava. Obraz i zvuk je docela slušný a tak iluze je dokonalá. S jídlem roste chuť a tak jako pokračování jsem si dohodli přistání za snížené viditelnost podle přístrojů. Pokud je vše nastaveno správně a funguje, je to celkem nuda. Autopilot se o vše stará sám, před letištěm jsem převzal řízení (autopilot se i nadále staral o rychlost) a celé to bylo o tom na sdruženém displeji udržet 2 značky v zákrytu. S čímž jsem občas trochu bojoval, protože jsem se zamotal v tom, kterou značku řídím já a která definuje polohu letadla. Abych si to vyjasnil, musel jsem s letadlem trochu zakličkovat. Jednou se z kabiny ozval výskot cestujících (myslel jsem, že mají radost z letu), ale bylo mi vysvětleno, že to je výkřik zděšení nad obzvláště velkým zhoupnutím letadla. Ale nebylo se čeho bát. Nakonec jsme dosedli s pomocí druhého pilota, který mi ve finále ovládal klapky a brzdu a bylo hotovo. Postěžoval jsem si, že pro samé řízení není čas se ani podívat z okénka a tak jsme příští přistání nastavili na ruční vizuální, samozřejmě za ideálních meteorologických podmínek. Nějak jsem se na dráhu trefil, ale dost jsem s tím praštil a odskočili jsem opět od runwaye. V tom případě se už v přistání nepokračuje, nedalo by se to už stihnout, ale provede se manévr TO/GA (start a okruh kolem), je na to dokonce speciální tlačítko na plynových pákách. Z časových důvodů jsme v letu už nepokračovali a jako poslední kousek mi druhý pilot nabídl předvedení zajímavého přistání, přistání bez motorů. Dá se to, Boeing plachtí celkem slušně, ale sedět by v něm při tom prý nechtěl. Pár mil před letištěm vypnul oba motory a pak jsem už pouze plachtili. Přístroje fungují i v tomto stavu a přistání se nakonec podařilo. A to bylo celé, vyměřený čas se vyčerpal. Ještě jsem se občerstvili studenými nápoji, já to docela potřeboval, docela jsem se zapotil. A vyrazili do venkovního světa.
