Francouzké Baskicko    

Konečně něco na Dokola o kole a na kole

Po loňské Albánii a Francii s Adventurou jsem si říkal, že teď už určitě ale určitě pojedu někam pod střechu a nebudu se honit po kopcích, ale jak šel čas, předsevzetí se drobilo a když jsem v nabídce Adventury uviděl podobně koncipované Francouské Baskicko (pod stanem od kempu ke kempu s polopenzí)  začal jsem váhat. Než jsem dováhal byl zájezd plný, inu kdo zaváhá.... Ale po čase byl doplněn v nabídce další termín, teď už nebylo co řešit a přihlásil jsem se. Pokud si pamatuji, i  druhý termín byl docela rychle obsazen. Bylo třeba doplnit vybavení, poslední stan zůstal v roce 2018 ve Francii v odpadkovém koši a taky cyklobrašny z Lidlu byly už trochu unavené. Ale času dost, zbývalo přes půl roku. Bude to můj 33-tý cyklozájezd, tak co by mně tak mohlo překvapit. Mapka ale jen tak symbolicky, první kemp byl ještě mimo.

1.den, 25.8.2019, 6km, na odjezdové místo Praha Roztyly po vlastní ose

Odjezd je z Prahy Roztyl po obědě, takže času plno. Dopoledne ještě dobaluji a vyrážím o jedenácté po vlastní ose nejprve na oběd v restauraci ABC Braník, která je přímo u cesty. Je tu docela živo, zjišťuji, že je tu cíl nějakého běžeckého orientačního závodu, ale oběd jsem dostal. Vše mám zabaleno ve dvou cyklobrašnách Vaude včetně stanu a pak už jen malá brašnička s věcmi do autobusu. Inu léta zkušeností. Na Roztyly dorážím akorát, přijíždí autobus, nakládka, prostě nudu nuda šeď šeď. V jeden okamžik doráží další autobus Adventura s cyklovlekem, ale to se jen odněkud vrací jiný cyklozájezd. Inu sezona je v plném proudu. Náš autobus je docela plný, bylo možno zvolit dopravu do cíle letadlem ale zvolilo jen devět účastníků, pokud mne paměť neklame. Kolegy nabíráme ještě v Berouně a Plzni a pak zastávka před hranicemi na pumpě, kde nakupuji bagetu na večeři. Prostě rutina. Průjezd Německem obyklá nuda protože z dálnice není nic vidět. Okolo buď les nebo protihluková stěna.

2.den, 26.8.2019, 54km, z Cubjac přes kopec do Perigueux a podél řeky zpátky, fotky

Ráno jsme ve Francii a zastávka u pumpy poblíž Chavanonu je docela fotogenická, vychází slunce a je tu vyhlídka na dálniční most Viaduc du Chavanon. Pak dojezd do kempu Illot v městečku Cubjac, kde strávíme jen jednu noc. Autobus má co dělat sem zajet, ale není tu asi poprvé a tak to zvládne. V kempu jsme okolo desáté, čeká tu na nás od minulého turnusu zaparkovaná dodávka Iveco s vlekem a kuchyní, Tomáš s Láďou si jí přebírají, my stavíme stany u ubytováváme se. Já mám stan u historického traktoru. Okolo poledne vyrážím na první cykloetapu, o kopce není nouze. Je  možno udělat okruh do města Perigueux, volím variantu přes kopce tam a podél řeky zpátky. Jsme docela nízko a u moře a tak je horko, část trasy vede i po šotolině, ale pro moje kolo žádný problém. Díky tomu, že mám v mobilu mapy od Seznamu a trasy od Adventury tak se prakticky nedá zabloudit. Až bych se odvážil rouhat, že je to skoro nuda. Město pěkné, vše vyzdobeno, fotogenická katedrála, ale já ta města nemám moc rád, velké město znamená velké problémy. Zato cyklostezka podél řeky zpátky je excelentní. V kempu nás dokonce čeká neplánovaná večeře z nějakých přebytků ještě z Čech, co víc si přát. Večer jsme unaveni po nočním přejezdu, já tedy určitě, tak jdem brzo spát. V autobusu prodávali pivo Braník, ale naše kuchyně má na skladu Krušovice 12 a tak myslím, že to bude docela náročný zájezd.

3.den, 27.8.2019, 18km, okruh po pobřeží Corniche Basque, fotky

Ráno snídaně a zabalíme a vyrážíme do Bordeaux, kde máme naložit naše letce, tedy účastníky, kteří zvolili leteckou dopravu. Aby to mělo nějaký smysl autobus nás vysazuje na předměstí s tím, že bude někde vyčkávat na telefonát letců, že jsou připravěni na nástup a pak je na otočku na letišti vyzvedne. My máme asi 2 hodiny času a tak vyrážíme společně tramvají do historického centra. Nakonec jednoduché, lístek se pořídí v automatu na 2 jízdy ve formátu papírové kartičky a přikládá se v tramvaji na snímač. Navíc to není daleko, tak v nouzi by to šlo i pěšky. Centrum pěkné, ale velké město, hodně lidí, pěkná katedrála. Na doporučení průvodce hledám zdejší atrakci, vodní plochu Miroir deau na břehu Garonne, mělká plocha naplněná vodou, kde se zrcadlí okolí. Když dorazím voda zrovna mizí, každou hodinu se tu pak spouští vodotrysky a pak se vše opakuje. Pokračuji kousek pěšky, vidím šapitó cirkusu Zingaro, v určený čas se scházíme na místě kde nás má vyzvednout autobus. Přes ulici je vinotéka, skočím tam koupit něco na večer, asi jsem byl pod úroveň podniku, ale jednu láhev na večer mi prodali. Pak vyrážíme do druhého kempu Larouleta v městečlu Urrugne. Dálnice v protisměru je úplně ucpaná, zjevně se vracejí policejní posily z Biarritzu po skončení konference G7. Po šesté večer v kempu vše hotovo, škoda času a tak vyrážím na krátký okruh po pobřeží Corniche Basque, pěkná asfaltka ale bohužel dost silný provoz a ač po pobřeží, tak se profil docela vlní. Zpátky jedu vnitrozemím, kde jsou taky kopce, ale zato minimální provoz. Kemp je docela luxusní, máme pro sebe obrovskou louku s vyhlídkou na Pyreneje a večeře je již plnohodnotná adventurní.

4.den, 28.8.2019, 52km, Baskickým venkovem přes La Rhune, fotky, profil

Po standardní snídani výjezd na okruh, ráno mlha ale brzo modré nebe a hic. Přece jen jsme o dost na západ od Prahy ale čas tu mají stejný, tak ráno tma ale zato večer déle světlo. Je možno vyjet na vrchol La Rhun, ale znamená to kus šlapat pěšky protože to je pro kolo nesjízdné, nebo se nechat vyvézt lanovkou zubačkou, ale tady může být fronta na několik hodin. Cesta vede zpočátku do kopce, to je tady obvyklé, až do horského střediska v sedle Ibardin. Pak sjíždím do města Bera už ve Španělsku, ale žádné hranice jsem si nevšiml. Tak to má být. Tady je to celkem po rovině do města Sare už zase ve Francii, většinou tu vše má takový horský ráz. Mobil je zmatený a stále dostávám smsky znění vítejte ve Francii a vítejte ve Španělsku. Další cestou projíždím dolní stanicí lanovky na vrchol La Rhun a chvíli pozoruji cvrkot. Je tu skutečně pěkná fronta a to vlaky jezdí současně 2 a každý má 2 vagony pro asi 50 cestujících. Je to klasická zubačka, uprostřed kolejí je ozubený hřeben a lokomotiva je na dolním konci vlaku, tak to snad bude bezpečné. Dojezd do kempu již bez událostí. K večeři jsou mořské plody, normálně to nejím, ale hlad a vypitá piva způsobily, že jsem pozřel několik mušlí a krevet. Chuťově výborné ale mně vadí ta očička a nožičky. Myslím, že byl seznamovací večírek, ale z něj si standardně nic nepamatuji, chápu to tak, že se mozek brání přemíře informací a já mu to nemám za zlé.

5.den, 29.8.2019, 50km, ze San Sebastian po pobřeží do kempu, fotky

Ráno společný odjezd autobusem do španělského města San Sebastian, na okraji vykládka kol a společný dojezd do historického centra. To byl docela adrenalin, protože když se 40 cyklistů proplétá společně městem vznikají ošemetné situace. Naštěstí se nikomu nic nestalo. Město pěkné, je tu vyhlášená písečná plášť dlouhá snad 2 km, historický kolotoč, ruské kolo a mořské akvarium. Zpátky to má být po pobřeží ale to neznamená, že po rovině. Znáte to, velké město velký problém, a tak to brzo balím a vyrážím na zpáteční cestu. Výjezd z města je po cyklostezkách ale nemít mapu a trasu v mobilu tak bych ty stezky asi vždy nenašel. Ale takhle to byla celkem pohoda, docela velký úsek vedl podél železnice tak prakticky po rovině.  Jako atrakce jsou na cestě dva trajekty přes zátoky, což umožní ušetřit plno kilometrů, ale dopředu nevím jak to bude fungovat. No trajekty, lepší název je přívoz, první byla loďka asi pro 10 lidí a druhý byl jen o něco větší. Na prvním se platí za osobu 80C a za kolo taky tak, šířka úžiny je asi 20m a tak si říkám, že při troše štěstí by to snad šlo přeskočit. Důležité je, že tu s cyklisty počítají, kolo je nijak nezaskočí, jen si ho musím sám naložit a nespadnout při tom do moře. A pak pokračuje ve Španělsku tou „rovinou“  podél moře. Jmenuje se to sedlo Jaizkibel 455 mnm, což není nic moc ale startovalo se od nuly. Pár kilometrů před sedlem je bufet a dávám tady 3 San Miguely abych si to Španělsko taky trochu užil. Velice příjemné místo.  Končí se sjezdem do městečka Fuenterrabia kde je druhý přívoz. Setkáváme se tu čtyři cyklisté, a kola si máme naložit na příď lodi. 2 jsou elektrokola, neřekl bych, že plně nastrojená jsou tak těžká, mám co dělat abych i s elektrokolem nezahučel do moře a během plavby, což je asi jen 100m raději vše na přídi přidržuji. Pak už celkem snadný dojezd do kempu, volím cestu po pobřeží jako třetí den jen v opačném směru. Chci si ještě jednou užít Corniche Basque, následující den odjíždíme do dalšího kempu. Jedna kolegyně havarovala na kole, má pohmožděné rameno a rozhoduje se, že se vrátí do Čech letecky.

6.den, 30.8.2019, 67km, přejezd po vlastní ose do kempu v Cambo, fotky

Ráno zataženo ale mraky se rychle rozpouští a je zase vedro. Po snídani se vyjíždí nejprve po cyklostezce podél řeky, asi je právě odliv, tak hladině zjevně pár metrů chybí a na obou březích jsem nepřekonatelné široké úseky bahna. Tohle u nás neznáme, leda když se vypustí přehrada. Po cestě je několik pitoreskních městeček, turistický ruch tu zjevně docela bují. Kupuji i nějaké suvenýry (magnetky) abych je uvezl na kole. Projíždím sedlem Col du Pinodieta 176 mnm, ale to snad nemá ani smysl zmiňovat. Jo a lepím nálepky Dokola, jsem zvědav, zda to bude mít nějaký efekt. Pak přichází okamžik rozhodnutí, do kempu je to již blízko a je docela brzo a v mapě je doporučen modrý „ocásek“, výjezd na vrchol Artzamendi, kde je jen meterologický radar a jinak nic, ale má to 926 mnm. Jdu do toho! Musím přiznat, že cestou toho mnohokrát lituji, ale když už jsem se rozhodl. Stoupání je docela brutální, místy podle mapy i 19 procent a tak dost často tlačím. Vím, že se musím dostat na 926 mnm a tam bude cíl , když jsem v 450 mnm libuji si, že mám už polovinu za sebou, ale přijde zase sjezd o 100 výškových metrů a to optimusmu nepřidá. Nakonec jsem nahoře, ne na pokraji smrti hladem ale úplně propocený. Vyhlídka pěkná, dole jsou ale trochu mraky a tak vyrážím na zpáteční sjezd po stejné cestě, což taky není úplně snadné, protože pro jistou dávám chladicí přestávky pro brzdy (doma při kontrole destiček stejně zjišťuji, že je na nich spálený lak). Kemp se jmenuje Bixta Eder ve městě Cambo a to je oblast vyhlášená pěstováním papriček, tak občas projiždím mezi poly. Kemp je dost stísněný a u silnice, tak tu bude hluk, ale kousek přes silnici je samoobsluha tak zase nějaké pozitivum.  Večer se kuchař Tomáš opět vyšvihl (jako každý večer) a k jídlu je jako příloha ananas, ale ne jen tak ledabyla nakrájený, ale upravený do luxusní skulptury.

7.den, 31.8.2019, 81km, ze sedla Roncevux pass do kempu, fotky, profil

Po snídani nás autobus vyvezl ke klášteru Roncesvalles ve Španělsku, pěkné, prohlídka. V nížině totální mlha, na horách modré nebe. Na silnici mne zaujala značka 790km Santiago de Compostela. To je coby kamenem dohodil, zejména pěšky! Nás ale autobus zbaběle vyvezl zpátky do kopce do sedla Roncevaux pass a tady jsou 2 možnosti, buď na St Jean zpočátku po šotolině, nebo do města St Etiene plně po asfaltu, obě cesty více méně z kopce. Zbaběle volím jistotu asfaltu a vyrážím, není to stále z kopce, ale výhledy na mlhu pod námi jsou fantastické. Škoda, že v ní asi odpoledne skončíme. V sedle je dokonce dojezd nějakého místního cyklistického zájezdu, a tak tu závodníky potkáváme zbytek dne a to v protisměru a někdy dost ostře. Takže dlouhý celkem mírný sjezd do St Etiene a tady rozhodnutí co s načatým dnem, volím variantu přejezdu do města St Jean ale pak už to bude jen po hlavní podél řeky. V St Jean navštěvuji francouzký Lidl, prakticky stejné jak u nás. Pak se jede po hlavní, ale je to podél řeky mírně z kopce a tudy jsme přijeli autobusem tak se toho nebojím, široké krajnice a dá se jet v pohodě. Před Cambo se dá sjet z hlavní a pokračovat po vedlejší na druhé straně řeky, ale první odbočku jsem přejel a tak zůstávám a dojiždím po hlavní. Večer obvyklá excelentní večeře.

8.den, 1.9.2019, 0km, dopoledne busem návštěva jeskyní, odpoledne pelota a tance, fotky

Den bez kola. Byla možnost jet např. na návštěvu jeskyň na kole, ale myslím, že moc zájemců se nenašlo. Tak většina nasedá po snídani do autobusu a jedem na prohlídku jeskyň Isturitz a Oxocethaya, kde vedle krápníků jsou pozůstatky po lidském osídlení staré až 80 tisíc let. V jeskyních se nesmí fotit, tak žádné obrázky, celkem to bylo zajímavé a průvodce Pavel se snažil tlumočit, v naší skupině byli asi 4 francouzi a průvodkyně trvala na francouštině. Odpoledne návrat do kempu a další atrakcí, kterou jsem zvolil bylo avizované vystoupení baskických tanců a zápasu v pelotě na místním stadionu. Před tím jsem si prošel celé městečko i nádraží, podle zrezlých kolejí tu vlaků moc nejezdí. Vstup na kulturu byl 7E a zpočátku poloprázdno, pak se začali trousit i místní. Tance prováděl asi nějaký kroužek místní mládeže, ale pro nás to bylo zajmavé. Baskové jsou na svojí kulturu určitě docela hrdí. Pak následoval zápas v pelotě, což je baskický národní sport, 2 družstva hází míčkem proti zdi a docela se to rozjelo. Snad jsem i pochopil pravidla, nesjou složitá ale správně chytit a hodit míček je docela věda. Mimochodem, hřiště na pelotu tu mají prakticky v každé vesničce a většinou je to něco jako kulturní střed osady. Po večeři obvyklé společné posezení, je tu jeden kolega i s kytarou.

9.den, 2.9.2019, 57km, z Cambo do Bayonne a zpět, fotky

V plánu je výlet na kole do Bayonne a zpět, případně další zajížďky. Ve městě máme v plánu společnou návštěvu výrobny šunky a sraz je v 11 hodin před podnikem. Do města jsou možné 2 trasy, přes zvlněné kopce nebo po cyklostezce podél řeky. Volím cyklostezku abych dorazil včas a je to luxus. Při srazu před podnikem se dozvídáme, že přijdem na řadu až ve 12 a tak nechávám kolo zamčené u zábradlí před podnikem jako většina ostatních a jdu se podívat po okolí. Historická část města pěkná, řekou se opět valí proud vody do moře, je zjevně odliv. Spadnout do takové řeky by bylo skutečně o život. Pak jdem na exkursi šunkárny Ibaialde a je to věda. Šunky kupují z domluvené farmy, nejprve je masírují a odkrvují, pak suší a natírají solí. Celý výrobní proces trvá asi 9 měsíců a prakticky všechno co vyrobí prodají v místě. Nakonec je ochutnávka a nakupuji nějaké drobnosti na doma. Potom ještě chvíli trajdám po městě a vyrážím na zpáteční cestu, nejprve po stejné cyklostezce jako jsem přijel, ale abych si užil, v osadě Villefranque odbočuji přes kopce a napojuji se na druhou možnou trasu přes kopce. Ještě, že jsem tudy ráno nejel, některé kopce jsou docela prudké a přijel bych úplně propocený. Ale něco za něco, kopce, ale zase pěkné výhledy na Pyreneje. Místo večeře je ochutnávka sýrů s výkladem, vůbec to není hladové, myslím, že se vše ani nesnědlo a část sýrů byla ještě k snídani.

10.den, 3.9.2019, 34km, z Lourdes do Luz, fotky

Ráno balíme a autobusem jedem do Lurd. Tady na parkovišti na kraji města vykládáme kola a vyrážíme na prohlídku města. Lurdy jsou proslulé svojí zázračnou vodou která už vyléčila řadu nemocí a způsobila řadu zázraků. Však to tady také podle toho vypadá, prý je tu nejvíc hotelů po Paříži a většinou mají nějaké zbožné jméno. Nad pramenem je vybudován obrovský chrám a před ním prostranství kam se údajně vejde 20 tisíc poutníků. A všude stánky a suvenýry, kupuji si tričko a malé nádobky na vodu, sám si je naplním vedle pramene, kde je pro zájemce řada kohoutků s vodou. U stánků je možno koupit nádobky od nejmenší velikosti na jeden hlt zázračné vody až po desetilitrové kanystry, ale to bych na kole neodvezl. Lurdy mi trochu připomínají Svatou Horu v Příbrami umocněnou na druhou. Když se nabažím vyrážím na cestu, z města vede podél řeky excelentní cyklostezka po zrušené železnici. Dokonce je tu nějaká výstava umělěckých fotografií, většinou nějaké noční krajiny ve velkém formátu na stojanu u cyklostezky. Jako typického Čecha mne napadá jak to dělají, že to někdo neukradne. Nevím. Asi po 14 km cyklostezka končí a musí se po silnici ale je to v pohodě, stoupání mírné a provoz ujde. Cíl je ve městě Luz v kempu Toy. Tohle je už typicky horské městečko ve výšce přes 700 mnm a kemp je menší, ale místa máme dost. Město slouží v létě jako centrum cyklistiky, vyráží se odsud na Tourmalet a v zimě je to lyžařské středisko. Teď v září je asi přávě přelom sezón. Jsme v hlubokém horském údolí a tak je tu brzy stín a zima, naše poslední ráno teploměr na kole před stanem naměřil jen šest stupňů nad nulou. Naproti kempu je zřícenina hradu a vodní elektrárna.

11.den, 4.9.2019, 37km, výjezd na Tourmalet, fotky, profil

A je to tady, výjezd na známé sedlo Tourmalet. Má to být asi 18 km a 400 výškových metrů, tak by to nemělo být nic hrozného. Ráno je v kempu devět stupňů nad nulou ale jak začne svítit slunce leze to nahoru. Navigace je jednoduchá, pořád nahoru, po kilometru jsou u silnice tabule s nadmořskou výškou a hodnotou stoupání v dalším úseku. Jezdí tu plno cyklistů, asi je to pro místní častý denní program, dopoledne vyjet nahoru a pak zase dolů. V jednom místě se cesta rozdvojuje, je možno jet po staré původní silničce, která je pro auta uzavřena, jedu po nové hlavní. Okolo oběda jsem nahoře, je tu lidí jako máku, není ani kde opřít kolo. Všichni se fotí před sochou cyklisty a před pamětní deskou polepenou nálepkami z celého světa. Také přidávám nálepku Dokola, i když ne na hlavní tabuli kam nedosáhnu. Jo a taky fotím naší vlajku, kam se chuděra dostala. Cestou zpátky volím úsek původní silnice, který je prudší a už trochu zpustlý. V kempu se jdu ještě podívat na zříeninu hradu, je odsud pěkný výhled na městečko a k vodní elektrárně. Ve městě Luz jsou dvě a vypadají spíš jak nějaké zámečky. Večer se přiženou mraky a vypadá to na déšť.

12.den, 5.9.2019, 42km, z kempu do Cirque de Gavarnie  a zpět, fotky

A ráno skutečně pršelo. Tak po snídani čekám ve stanu, vypadá to, že by časem mohlo přestat. Jsou 2 hlavní cyklistické možnosti, dojet do propasti Cirque de Gavarnie a zpátky nebo do propasti Cirque de Troumouse a zpátky, obojí se z kempu stihnout nedá. Pro zájemce je navržen plán B – vyvezení autobusem pod Cirque de Gavarnie kde se dá s autobusem otočit, na kole pak dojetí do konce a návštěva i druhé propasti. Já zůstávám v kempu a když okolo desáté přestalo pršet vyrážím po vlastní ose do Cirque de Gavarnie. Počasí se stále lepší a tak by v horách mohly být pěkné výhledy. Kousek za městečkem Gavernie přivazuji kolo ke stromu, posledních pár km se musí pěšky protože cesta se tváří dost nesjízdně a je tu i zákaz. Putují tu dost davy lidí, již z dálky je vidět propast obklopená horami, místy jsou vidět ještě zbytky sněhu. Hory prý mají ke třem tisícúm metrů a za nimi je Španělsko. Jen se to nedá moc vyfotit, sice se vyčasilo a mraky mizí ale je to přímo proti slunci. Asi by bylo třeba být tu k večeru. Abych se zpátky ke kolu nemusel trmácet stejnou cestou objevuji v mapě okruh, který by neměl být delší a dovedl by mně přímo ke kolu. Cesta je značená a vyšlapaná, davy tu ale nechodí. Tak vyrážím, ale asi po půl kilometru zastavuji. Cesta vede po strmé stráni, nade mnou svah nahoru, pode mnou dolů, zábradlí žádné a dál to vypadá ještě hůř. Jsem tu sám a jestli sebou praštím tak se pomoci nedovolám. Zbabělě (nebo rozumně?) se vracím zpátky a jdu po původní cestě. Pod propastí na konci pěšiny je dokonce hotel a teprve teď u něj objevuji zaparkovaná 2 auta. Kudy se sem dostala moc nechápu, jedno je sice offroad ale druhé obyčejná dodávka a cesta kterou jsem přišel je místy docela strmá a kamenitá. Pokud auta neumějí létat tak musela přijet tudy. Pak sjezd do kempu, ještě se zastavuji u vodní elektrárny v Pragneres, k té vede potrubí z takové výšky, že by to asi bylo moc a tak v polovině kopce je ještě druhá elektrárna ke které jezdí lanovka. Je tu i celá výkladová tabule jak to funguje v celém okolí, vodní elektrárny jsou vetšinou vzájemně propojeny potrubím. Večeře v kempu je excelentní, kachna s rýží a zapečenou zeleninou, ovocný kompot. Docela se přecpu, dělá se strašná zima. Otevírám poslední láhev vína a pak se to stalo. Po prvním kalíšku dostávám křeče žaludku, nějakou dobu s tím bojuji a pak běžím na záchod. A tam jsem běhal celou noc i ráno při šesti stupních a uvažoval jak v tomto stavu dojedu do Čech. Ráno už nebylo co, ale křeče moc neustávaly. Nikomu nic nebylo a tak to musel být to víno, raději zbytek vylévám.

13.den, 6.9.2019, 0km, balení a odjezd

Balíme a nakládáme, já se trochu zmátořil, ale k snídani jsem se raději jen napil čaje. Máme čas na nákup, kupuji nějaké jídlo na cestu a kolu, co kdyby mi pomohla, skutečně se během dne dávám dohromady a tak zpáteční cesta proběhla celkem v pohodě. Zastavujeme v Toulouse, kde na letišti opět vysazujeme naší leteckou skupinu. Pak standardní přejezd přes Francii do Německa a domů.

14.den, 7.9.2019, 6km, dojezd po vlastní ose domů

Protože cesta by byla na 2 řidiče příliš dlouhá, čeká na nás v Německu u pumpy další řidič , a není to nikdo jiný než Jarda Lhota. Jeho auto přebírá řidič Vašek, který s ním dojede do Čech. Děláme obvyklé zastávky, stavíme v Plzni a v Berouně, u Plzně je zavřená dálnice a tak do Prahy dorážíme až odpoledne po 25ti hodinách jízdy. Standardně nakládám vše na kolo a brzo jsem doma.

Jako obvykle co dodat? Účastníci zájezdu zde (plná velikost 4M), moje maličkost se krčí vzadu.

Nelze než vyjádřit poděkování průvodcům Jirkovi a Pavlovi, řidičům Vaškovi a Kubovi (a taky Jardovi Lhotovi) a technické sekci (řidič, kuchař) Láďa a Tomáš. Těch 14 dní uteklo tak rychle, že jsem si to nestačil ani užít a teprve nad fotografiemi objevuji některé přehlédnuté zajímavosti. Kam příště nevím, ale zmiňovalo se nějaké Katarsko tak uvidíme. K technice, kolo musím pochválit, bezúdržbová spolehlivost a díky Schwalbe nevím co je to defekt. Cyklobrašny Vaude také dobré, ale po 14ti dnech těžko soudit, až vydrží 5 let tak můžeme hodnotit. Nový stan Husky Bret taky dobré, ale nejdřív musí něco vydržet, abych ho mohl začít chválit. Počasí nám přálo, prakticky jsme nezmokli, myslím, že tomu vděčím za to, že jsem s pořídil cyklopáštěnku a kolo bylo v noci u stanu schováno pod ní, tak samozřejmě nepršelo. Najeto celkem asi 500 km což mi nepřipadá moc, ale taky už stárnu a kopce tam docela byly. Na zájezdu bylo asi 10 eletrokol, prostě je to fenomén, a já bych se tomu nebránil. I cestovka je na to již připravena a elektrokola se vejdou do vleku a je i kde nabíjet. Tudy vede cesta, elektromobily jsou podle mne slepá ulička.

Baskicko je zvláštní oblast v tom, že jich je pět a půl ale jsou na to strašně hrdí a snaží se udržovat svojí kulturu. Oblast je rozdělena mezi Španělsko a Francii, ale to dnes asi nehraje moc roli. Kdysi tady bylo docela nebezpečno, dnes se snad už zklidnili. Určitě zajímavá krajina a lidé.

Zpátky