20 000 km

První a hlavní letošní zpráva (informace, poselství, mesidž?) je že Dokola stále žije. Ano ano budeme vás sporadicky informovat o svých aktivitách i letošní (prý podle indiánů poslední?) rok 2012. Takže vzhůru k cyklistice. Letošní zima cyklistům skutečně přeje. Mírný a teplý podzim, jezdili i sváteční jezdci. V prosince jsem dokonce viděl kvést sedmikrásky. Nyní se trochu ochladilo, ale alespoň ve středních Čechách sníh skoro není a silnice jsou suché. Takže kilometry stále přibývají a jestliže můj poslední loňský příspěvek měl název 19 000 km tak letošní první bude 20 000. To to utíká, takovou zimu jsem nečekal. Když vzpomenu na ty loňské závěje....Takže 20 000 a přikládám i nějaké ty fotečky, stylově to vyšlo na Prokopské údolí. Zima docela byla, okolo -10 stupňů ale rekord kola to není, už zažilo i větší zimu. A stále mne překvapuje že vše v podstatě funguje. Akorát lanka jdou trochu ztuha a zůstala mi viset zadní brzda, asi po nějakém dešti mám vodu v bowdenu. Ale když vydrží kolo musí vydržet i cyklista. Základem je dobré oblečení a stále šlapat. Ale těch pár kilometrů se dá vydržet vždy.

A možná něco beletrie, pokus o 2 povídky podle skutečných událostí.

Jak jsem jel na kole

Přišel zase víkend, sobota dopoledne a obvyklé domácí práce. Venku řekl bych polojasno a teplota okolo nuly. Sníh žádný, silnice suché. Po obědě pojedu na kole si protáhnout trochu tělo. Předpověď sice nebyla nic moc, ale však oni se meteorologové také vždycky netrefí. Krátce po obědě vyrážím, ještě si beru igelitku abych zvěři přivezl něco zelené trávy bude-li kde. Mám nějaká známá místa. Už když vyjíždím z domova začíná se zatahovat, ale hlavně nepodlehnout panice. Po pár kilometrech v Modřanech už normálně sněží ale jedu dál. Na Zbraslavi je už skutečná sněhová bouře a protože jedu proti větru, nic nevidím. Sníh už začíná ležet a všude je bílo. Tak končím, takhle jsem si cyklistické odpoledne nepředstavoval. Přes Radotín se vracím do Prahy, tady už je to lepší protože mám vítr v zádech. Na trávu kašlu, mám svých starostí dost. Jak se blížím k Praze sníh se mění v déšť. Po asi 90ti minutách a 20ti kilometrech jsem u barrandovského mostu, tady už normálně prší. Takže brzy odpoledne jsem opět doma, v nohách asi 20km, oblečení promoklé a kolo totálně zadělané. Následuje standardní resuscitace (čaj, med, citrón, rum) a nějaký filmy - myslím že to byl Pán prstenů. Ven už mne ten den nikdo nedostane. A přešla noc.... Ráno v neděli je zase modré nebe i když docela chladno. Oblečení je již suché, tak provádím údržbu kola (vyčistit ráfky a brzdy, namazat řetěz a vidlici) a chystám se po obědě zase vyrazit. Snad budu mít víc štěstí. Po obědě je pořád ještě hezky ale začíná foukat docela vítr. Nejprve jedu Prokopským údolím do Butovic, tam je docela závětří ale okolo Zličína už to začíná sakra foukat. A samozřejmě přímo proti. Jedu do Chýně a těch asi 20km mi trvá skoro 2 hodiny. V Chýni v pivovaru kupuji nějaké pivo domů (polotmavá dvanáctka, tmavá čtrnáctka, višňový speciál a tak.) a vracím se na Zličín. S větrem v zádech a trochu z kopce to jede jako blázen. Pak zajíždím do Liboce kde mám nějaké společenské povinnosti a skoro potmě vyrážím domů. Tím jsem vyčerpal denní příděl štěstí a začíná pršet. Poprvé píchnu dole na plzeňské pod golfovým hřištěm. Golf se nehraje, ale kope se tu plynovod. Měním duší, v plášti jsem zapíchlého nic neobjevil. Jsem celý od bláta tak utírám alespoň ruce o trávu a zbytek oprší. Podruhé mám prázdné kolo na začátku prokopského údolí v Butovicích. Asi jsem ten trn v plášti nenašel a další duši už nemám. Lepit se mi nechce a tak indiánskou chůzí tlačím kolo domů. Chci si změřit kolik to bylo kilometrů a zjišťuji že umřel cyklocomputer. Asi baterie nevydržela zimu. Domů dorážím docela vyčerpaný, neřekl bych jak je ta chůze (ve srovnání s jízdou na kole) namáhavá. Tak to by byl cyklistický víkend.

Jak jsem šel pěšky

(z pochopitelných důvodů jsou jména míst a osob pozměněna)

Ochladilo se a napadlo trochu sněhu a uplynul týden. Na kole by to pořád šlo ale kamarád Dědek mne nalákal na cestu vlakem z Braníka k Mníšku a pak pěšky do Velké L. kde jeho syn provozuje hospodu. Už jsem tam párkrát byl, hospoda nic mimořádného ale nějaké jídlo a nápoje tu unavenému poutníku nabídnou. Dá se sem zajet na kole, z Prahy to mám asi 35 km, ale pojímáme to jako rodinný výlet a jde s námi i manželka. V 9:00 máme sraz na Branickém nádraží, kupodivu je tu docela dost lidí a jezdí dost vlaků. Čekal jsem provoz typu jeden vlak ráno a jeden večer ale jezdí to skoro každou hodinu. Už se těšíme jak si sednem a budem se kochat krajinou, ale ouha. Přijíždí sice posílený vlak (5 vagonů) ale totálně narvaný a tak celou cestu stojíme na schůdcích. Naštěstí cesta trvá asi jen 45 min. i když občas vlak jede skutečně krokem. Vystupujeme v Č. a vyrážíme na pěší část cesty. Odhad je asi hodina a půl a protože mrzne můžeme to zkracovat po polních cestách. Obloha je zatažená, slunce se snaží prorazit ale moc se mu to nedaří. Cesta při klábosení docela ubíhá, hospoda by měly mít otevřeno od 11:00 a alespoň dosud tomu tak vždycky bylo. Ouha, před hospodou tabule "dnes otevřeno od 13:00". Co teď? Mohli bychom synovi zkusit zavolat ale nechceme to hrotit, v jeho zájmu by mělo být když přijdou hosti mít otevřeno. Je tu ještě jedna hospoda, jdeme tam ale ta má v sobotu také až od 13:00. Teď jde skutečně do tuhého. Rekapitulujeme zásoby: já nic, manželka nic a Dědek má 2 rohlíky, termosku s čajem a pytlík gumídků. Tož obědváme a posilněni (každý půl rohlíku, hlt čaje a gumídka) rozhodujeme se co dál. Mělo by to být asi 2 km do Malé L. údolím Kocáby tak tam vyrážíme. Je to pěkná cesta a třeba tam bude hospoda. Cestu si krátíme hovorem o jídle, Dědek vychvaluje pražené mandle a já naopak nedám dopustit na řízek s bramborovým salátem. V Malé L. není nic. Tak prohlížíme vesnici (nic zajímavého jsme neobjevili) a stejnou cestou jdeme zpátky. Je krátce po 13:00 a jsem opět před naším původním cílem - hospodou kterou provozuje Dědkův syn. Jediná změna je že nápis "dnes otevřeno od 13:00" byl nahrazen nápisem "dnes otevřeno od 15:00". To už je na Dědka moc a tak vztekle za mříž hází Kindr vajíčko které nesl svému vnukovi. Pak jdeme zkusit štěstí do druhé hospody. Ta je sice také zavřená, ale zrovna přijel majitel a hned se začíná snažit. Během několika minut sedíme za stolem, před námi piva, čaj a svařené víno a za chvíli máme i jídlo. Vzhledem ke zpáteční cestě vlakem musíme vyrazit po 15:00, tak platíme a ještě si bereme účet aby Dědek mohlo ukázat synovi o co ten den přišel (myslím že toho bylo asi za 600 Kč). Cesta zpátky docela ubíhá (bodejť taky ne když máme žaludek naplněný energií) a zpáteční vlak je poloprázdný a docela luxusní - regiojet, vše na knoflík a tak. Dle GPS jsme nachodili asi 17km což se nám zdá málo ale nevím kde by mohla vzniknout chyba. Až na tu hospodu spokojenost. Dědek prý synovi pěkně vycinká.

Zpátky